deník uživatele hovnivalsezacpou

Profil Fotografie Návštěvní kniha Přátelé Deník

Společnice
napsáno 26.05. 2007 14:32
 
Seděl na travnatém drnu a poslouchal příboj.Vlny se lámaly ve větru a naháněly mu strach. Kdykoliv se mohla jedna z nich zvednout ještě o něco výš a zaplavit vše co stálo před ní. Zaplavila by bolest, strach a smrt. Škodila by sama sobě.

( „Chybí tu sirény, že je to tak?“)
( „ Vůbec by nevadilo, kdyby tu byly. Alespoň bych to měla i s muzikou…“)
( „ Myslím, že lidem by to by to stejně nepomohlo.“)
( „ Nesměj se, nedělám to ráda!)
( „ Omlouvám se“)

Studený vánek mu drásavě hladil obličej. Propadlé líce se stavěly proti proudu vzduchu a ten mu to vracel. Přirovnal by ho možná k malému biči upletenému z nejjemnějšího hedvábí. I přes svojí hebkost tak štípe. Blonďaté vlasy mu padaly do očí. Děti se mu posmívaly, že vypadá jako strašák do zelí, ale jemu to nevadilo. Možná nebyl učesaný podle poslední mody, ale to mu nic neubíralo na kráse. Naopak, jeho pronikavé zelné oči vše jen podtrhovaly.

( „ Jak to, že se mnou… (Kašel)…. mluvíš?“)
( „ Asi jsi si to přál, nechtěl jsi se na něco zeptat?“)
( „ Ne, to určitě ne. Snad jen…“)
( „ Ano?“)

Cítil v zádech teplo šlehajících plamenů. Výrůstky z pekla mu vpouštěly do zad svoje kopí a zarývaly je co nejhlouběji. Kdyby se snad snažil to kopí vytáhnout, nikdy by se mu to nepovedlo. Jen by se popálil. Tričko už mu do sebe natáhlo ten zápach. Byl to zápach shnilého života. Trapné falešnosti, která se pekla v ohni. Tam už kopí vyhrálo…

( „ Bolelo jí to?“)
( „ Jen chvilinku, asi jako teď tebe.“)
( „ Mě to ale vůbec nebolí, jen se mi těžce dýchá!“)
( „ Tak vidíš, není to nic hrozného, nebo snad jo?“)
( „ Ne, to není.)

Mnul si ruce. Byl trochu nervózní, nevěděl co ho čeká. Bude to jako procházka rozkvetlým jabloňovým sadem nebo snad jako tenkrát když se málem utopil v tom malém rybníku a kluci ho tam nechali. Bál se odhadovat, nechtěl být nepříjemně překvapený. Doufal však, že se bude moct umýt. Nechtěl přijít , ať už to bylo kamkoliv, takhle ušpiněný. Měl ruce celé od černé barvy. Pomáhal celé dny malovat kříže nad dveře. Poprosil ho o to strýc. Měl ho rád, bohužel dnes kreslil kříž nad jeho dveřmi.

( „ Proč to děláš? Zabíjíš………….. (Kašel)…………. ráda lidi?“)
( „To víš, že ne. Jenom poslouchám příkazy od pána. On tomu tak chtěl. Snad chtěl potrestat zlé lidi…“)
( „ Maminka nebyla zlá!“)
Odtáhl se a podíval se jí do očí…
( „ Pán to vidí jinak.“)
( „ Lžeš……………………( Kašel)……………………….. jdi už pryč! Nechci už si s tebou povídat.“)

Lehl si na záda a díval se do ohně. Těla se pálila v neúnosném horku a křivila se do nejrůznějších poloh. Kašlal. Nemohl přestat. Cítil kapky dopadající krve na triko, ale nedíval se na ně. Věděl jak vypadají. Během posledních týdnů jich viděl miliony. Miliony rudě zbarvených kapek krve.

(…………………….Pomoz mi, nemůžu se nadechnout…………………………………)

Slzy se mísily s krví a tvořily stoky života a smrti. Ruce, černé od barvy, se držely trávy a čekaly až to všechno přestane. Snad nechtěly do toho ohně, bály se ho.
( „Už to bude dobré, jen neplakej.“)
Vzala ho do náručí a jeho hlavu si položila na hruď.

(…………………..Prosím, pomoz mi……………………………………………………..)
(………………………..Prosím……………………………………………………………)

Hladila ho po hlavě a zpívala umrlčí píseň. Tóny se mu linuly do ušních boltců a prorazily tenké stěny. Další stužky krve se mu lily na triko. Maminka ho určitě nepochválí.

Vše utichlo až na skučící vítr.

Kostnatými prsty mu zavřela víčka a políbila na čelo. Vstala a nesla ho v náručí. Kolíbala se ve větru, byla už slabá. Vyčerpal jí. Malý kluk jí vzal tolik energie, docházejí jí sily. Tohle bude její poslední, už nemůže dál.
Hodila jeho malé tělo do ohně a dívala se na jeho vlasy, které mizely v oranžovém pekle.

Děkuji ti, znělo ve větru jako pohlazení.

Otočila se a vydala se do dáli. Pryč z tohohle kraje….
 
 
Prázdný polibek
napsáno 26.05. 2007 14:31
 
„ Tak sakra píchněte mi něco!“

Přehrada praskla. Tisíce galonů vody se na ní řítilo strhujícím proudem. Podlehne tíze vody. Umí však plavat…Ovšem ty kameny, ty zatraceně ostré kameny, které proud strhnul sebou jsou již tak blízko. Uteče? Vyhne se?

„ Slečno, musíte tlačit. Dokážete to, ale teď nepřestávejte! A na tři, ano? Jedna… Dva…“

…Tři….
Sebrala všechny své poslední síly a jako zaměřovačem je všechny vyslala do břišní partie. Proužek potu jí vykresloval po obličeje kubistické motivy. Ruce se křečovitě držely okraje lehátka a nehty se jí zarývaly do měkkého kovu. Rez jí opadával do dlaní a ona si ho rozmazávala po obličeji. Nevěděla proč to dělá ale dodávalo jí to alespoň trochu klidu.

„ A máme to, je to krásný chlapeček. Trochu cvalík, ale roztomilý. Hned bych vám ho vzala.“ Smích se rozhostil sálem.

- (Mlč. Nikdo mi ho nevezme. Je moje. Rozumíš?)

Nedali jí ho do náručí. Byla moc slabá,mohla by omdlít a něco miminku udělat. Sestra ho držela v tlustých rukou a zabalené v modré dece ho ukazovala novopečené mamince. Byla hrdá, že to dokázala. Přivedla na svět živou bytost s obrovskými hnědými kukadly. Chtěla se ho dotknout, ale necítila ruce. Teď si chvíli zdřímne a až nabere trochu sil, půjde se se svým synem seznámit…

/
/
/
/
/

Když otevřela oči, zděsila se.
„ Jdi od mého dítěte, rozumíš?“ Křičela a mačkala při tom červené tlačítko, které mělo upozornit sestry, že se něco děje.
„ Klid, bude v pořádku!“ Podívala se jí hluboce do očí a vykouzlila na svém ohavném obličeji zrůdný úsměv. Zežloutlé zuby se jí již potáhly silnou vrstvou zčernalé plísně.
„ Co chceš? Co po něm chceš?“ Bála se pomyslet na to, proč je poctila svojí návštěvou. Bylo tak brzy…
„ Jen si zatančíme,“ odpověděla jí a přitiskla si malé tělíčko na svá prsa. Do své levé ruky si symbolicky vložila malou dlaň, která se v její topila. Začaly spolu tančit. Podrážky od těžkých bot jenom klouzaly po podlaze. Tančila s takovou lehkostí. Přirovnala by jí k lesní žíňce, nebýt její ohyzdnosti.
„ Prosím, vrať mi ho. Prosím.“ Slzy se jí kutálely po kulatém obličeji a začaly pálit. Ohnivé cestičky jí proměnily tváře v pulzující ohnivé kamínky. Strach jí svazoval stále víc k posteli.

- Sestry stále nepřicházely.-

Už nemohla. Dech jí pomalu docházel a projevilo se na ní staří. Položila dítě zpátky do postýlky a posadila se na židli. Loupání kostí se rozeznělo pokojem a spustilo tak orchestr s názvem: když tělo bolí…
„ Nejsem už nejmladší,“ mluvila pravdu.
„ Tak co budeš dělat s dítětem? Nebuď už taková, alespoň jednou buď hodná. Já tě o to prosím.“ Slíbila by jí za to všechno. Peněz měla dost. Může jí dát všechno a klidně sežene ještě víc, pokud by to chtěla. Jenom ať jí nebere její dítě. Její poklad, její duši…
„ Já jsem se na něj přišla jenom podívat, neboj!“ Odhrnula si černou kapuci z obličeje a dala tak prostor k pohledu na její obnažené lícní kosti.
„ Opravdu ne? Panebože, děkuji. Děkuju moc…“ Byla šťastná, unikly tomu jenom o vlásek.
„ Opravdu ne, tancuji vždy jen s těmi zdravými. S nemocnými to totiž většinou nejde.“ Začala se smát a dávivý smích přešel v dráždivý kašel. Vyndala dítě opět z kolíbky a položila ho čerstvé mamince do náručí. To bylo poprvé co ho držela. Pocit štěstí a jistoty se jí rozlil do všech tělních úkrytů a zákryvů.

„ Tak šup nemáme moc času.“ Řekla jí tmavá bytost ledovým hlasem s hrdelním přízvukem, který se zařezával hluboko pod kůži a zasel tam popínavou rostlinku z rodu: smrt.
„ Jak to myslíš, nemáme moc času? Vždyť jsi řekla…“
„ Já vím, co jsem řekla a to stále platí.“ Dotkla se svojí promrzlou rukou té její, horké a světlé. Pohladila jí po vlasech a spustila do jejích uší pohřební skladbu. Celou dobu se jí dívala do očí a nedávala jí žádný prostor k úniku.
„ Co, co…?“ Nestihla se zeptat. Pohublé stvoření jí přiložilo kostnatý prst ke rtům a dala tím pokyn k utišení.
Zpívala nahlas. Zpívala se šílenstvím v krku. Ona zpívala…
Nahnula se k jejím ústům a políbila jí. Unavené dívka obdržela prázdný polibek.
Usnula…
/
/
/
/

Když se proudila byla už zase v pokoji sama. Vstala s obrovskou lehkostí z postele. Deka z jejího těla sklouzla úplně sama.
Došla k postýlce a vzala si své dítě do náručí.
Po tvářích jí zase tekly slzy, nebyly už ovšem horké ani ohnivé. Chladily obličej a stékaly po bělavém krku.
„ Budu vždycky s tebou,“ slíbila svému malému zázraku a naposledy ho políbila. Dala do toho veškerou lásku, kterou v sobě měla. Miminko jí za to obdarovalo malým úsměvem.
„ Budu na tebe dohlížet, miláčku.“ Řekla mu tichým, roztřeseným hlasem a položila ho zpátky do postýlky. Došla k oknu a otevřela ho. Na její kůži dopadly horké sluneční paprsky a prohřály cele tělo. Podívala na své dítě a široce se usmála…
Pak zvedla ruce a vzlétla k nebi.
Dítě osiřelo v pokoji a dalo se do pláče.

A pláče do teď.
Chybíš mi,mami…
 
 
Cesta na sever
napsáno 26.05. 2007 14:31
 
Ležela v hustém, mechovém koberci a vedle jejího křehkého těla se klepalo malinké vlče. Bylo již zcela chlupaté, ale přesto mu byla ukrutná zima. Rukou ho zahřívala aby mu bylo alespoň trochu teplo. Našla ho u potoka, s tou rozbitou lávkou, úplně osamocené. Nemohla ho tam nechat, odsoudila by ho k smrti a to nemohla dopustit. Jednou by se jí mohl hodit, vždyť je to přece lovec…
Byl jí vděčný. Nemusela se ho ujmout a nakonec by se vůbec nedivil kdyby tak neudělala. Bylo to lidské mládě. Mládě toho proklatého druhu. Měl z lidí přirozený respekt, který se balil do zámotků ze strachu. Věděl, že se jim má vyhýbat, říkala mu to matka než odešla. Ale copak měl jinou možnost? Copak se jí mohl nějak vzepřít? Musel to risknout. Neměl co ztratit.
( byl rád, že je vlkem.)
Její plavé vlasy jí padaly do obličeje. Možná měla strach, ale byla zároveň ráda, že už tu není sama. Má u sebe malého společníka, který jí to pomůže vše zvládnout. Styděla se však za to, že ho využívá. Vzala by si ho i kdyby z toho neměla žádný prospěch? Nebo by ho tamj snad nechala?
( styděla se za to, že byla člověkem)
„-Neboj se, zvládneme to.
-Jsem ti do konce života zavázaný.
- Udělala jsem to ráda.
- Jednou se ti za to odvděčím.
- Já vím…“
- ( Jak to mohla vědět?)
…Držela ho v náručí a hlazením mu dodávala odvahu v lepší zítřky. Potřeboval ji…

Seděla ve vysoké trávě a na její bílou kůži dopadaly měsíční paprsky. Na kolenou jí leželo již odrostlé štěně lesního vlka. Svou dlaní mu přejížděla po hustém hřbetu a vlk spokojeně oddychoval.
Cítil se konečně zase v bezpečí. Věděl, že ho bude chránit jak jen to půjde. Možná by za něj položila i život, tím si ale nebyl tak jistý.
( Lidská duše je tak nevypočitatelná)
Hřál jí kolena. Beze slov mu za to snad tisíckrát děkovala. Měsíční svit je možná krásný a uklidňující, ale v žádném případě teplý. Ba naopak, studí a zarývá se hlubokou pod tenkou vrstvu pokožky. Věděla, že ji bude vždy hřát a věděla i to, že by za ní klidně položil život. Byla si tím jistá.
( vlčí duše je tak čistá)
„- Kde jsou?
- Běželi na sever.
- Ale proč tě tu nechali?
- Jsem ještě slabý, zpomaloval bych je.
- To přece ale nemohou. Jsi jejich člen, patříš k nim.
- Kdyby tu teď nebyl, neměl by tě kdo hřát…
Seděli ve vysoké trávě a dívali se spolu na měsíc. Potřebovali se…

Choulila se k němu ve sněhové závěji. V duchu prosila měsíc aby se alespoň na chvilku objevil na noční obloze. Snad teď by jí trochu hřál. Holé, promodralé nohy měla složené pod sebou a zima jí do očí vehnala ledové slzy. Přes štíhlá stehna jí ležel vlčí samec a podřimoval.
Těšil se až poběží na sever, do těch hlubokých lesů se svou smečkou. Snil o té svobodě a nespoutané přírodě už dlouho. Možná se mu i stýskalo, neviděl je tak dlouho. Tak proč se nevrací?, zapomněli na něj? Stalo se snad něco? Neměl by jim běžet na pomoc? Položil hlavu zpět na ledová stehna a oddal se hrozivým myšlenkám. Poběží…
( vlčí odvaha byla obrovská)
Z jejích úst vycházely obláčky ještě dosud horkého dechu. Zima ji však již zcela zparalyzovala tělo. Toužila se vrátit, ale nemohla. Jednou od nich odešla a její život teď nabral nový směr. Vzpomínala na jeho dotyky a sladká slova. Lživá slova, ale přes to tak příjemná. Ne, nevrátí se. Bála se toho, co by si o ní všichni mysleli. Co všechno se za tu dobu změnilo.
( lidská odvaha je tak slabá)
„- Proč se nevrací?
- Něco se stalo.
- A co když už prostě o tebe nemají zájem?
- Ne, vlci takový nejsou!
- Jak si tím můžeš být tak jistý?
- Takový jsou jen lidé.
Zase začalo sněžit a ona položila hlavu do jeho šedivé srsti. Potřebovala ho…

Ležela ve spadaném listí a zakalené oči se jí hýbaly už jen ztěžka. On nad ní postával s vlčí hrdostí a olizoval jí paže.
- Mám žízeň.
- Za chvíli se spolu napijeme.
- V to doufám.
Usmála se, ale věděla, že už se blíží konec. Chtěl by jí nějak pomoci za to co pro něj udělal. Vděčí jí přece za život i když sám moc dobře věděl, že to bylo z čistě sobeckých, lidských důvodů.
- Bude to v pořádku.
- Stále se nevrací, že?
Tak přeci jen na něj zapomněli.
- Vydáme se za nimi spolu.
- Já už nemám sílu.
- Však se vyspíš a sily opět nabereš…
Věřila v to pevně. Lidská víra je úplně stejná jako ta vlčí.
Zavřela oči a naposledy vydechla.
Položil jí hlavu na hruď a čekal na její nový příchod.

Poběží spolu na sever.
 
 
Jen mlčí
napsáno 26.05. 2007 14:30
 
_Prosím mlč!_

Dívá se na mě. Jeho zčervenalé, unavené oči se pohybují s ledovým klidem a vražednou přesností. Proč se dívá zrovna na mě? Je nás tu spousta. Desítky mladých žen, strhaných prací, přesto však stále krásných. Desítky unavených těl, a nespočet nemocných duší. Jejich životní příběhy jsem slyšela tolikrát. Žvanily jako kolovrátky, co nejdou zastavit. Nezajímaly mě jejich kurevské problémy, měla jsem je taky. Ale já je poslouchala. Nechávala jejich plesnivé kletby a nářeky pustošit mojí hlavu. Jejich prosby naplňovaly v noci vždy minimálně půlku místnosti a byla jsem to já,kdo musel jít a otevřít dveře aby mohly vylétnout. Alespoň tak se dalo na chvíli usnout. Možná jsem to však ale dělala ráda. Každá mi při obědě nechala povětšinou kousek svého,kyselého chleba nebo trochu omastkové polívky. Potřebovaly abych žila, abych je poslouchala. Já si ale naopak přála aby chcíply. Měla jsem jich plné zuby. Nenáviděla jsem je…

Jeho zrak se stočil na Ingrid.
Půvabnou plavovlásku s nejjemnějšími rysy, jaké kdy lidské oko spatřilo. Byla jako kvítek violky, co poletoval jarním vánkem sem a tam.
Sem a tam,
sem…
Ano, tu jsi vezmi. Jen řekni její jméno. Chci vidět ten strach v jejích očích. Jak se bude klepat a prosit o smilování. To ona vždy nejvíc naříkala. Za plamenem svíčky vypadala jako blázen. Když mi vyprávěla o svém dítěti, třásla se a cvakala zuby. Byla šílená! Po nudné pasáži o jejím manželovi se pokaždé dostala k myšlence: proč zrovna já? A já poslouchala a dívala se jak nervózně chodí sem a tam.
Sem a tam,
tam…

Proč? Proč se zase dívá na mě?
Jen mlč! Jen nic neříkej!
Jen nech svoje žluté zuby za popraskanými rty. Já...
Já klidně budu pracovat s dvěmi rýči najednou. Mám ještě dost sil. ( Ty příběhy mě krmily, já sílím.) Vydržím kopat v dešti, ve větru. Ně jako ty chudinky stojící vedle mě. Ty už neudrží ani sami sebe, natož kovové nářadí. Že s nimi nemáš co dělat? TAK JE ROZVĚS NA LAMPY JAKO OZDOBY. JAKO KRVAVÉ OZDOBY. Na to se perfektně hodí. ( Jen neřeknu ti, že jsou jedovaté jako nejčernější zmije. Přijdi si na to sám!) Tak se jen na mě nedívej.

( On se na mě usmívá!)
Jen mlč, nevyslovuj prosím moje jméno. Dobrý bože pomoz mi! Já…
Já klidně ti budu dělat děvku na hraní. Nechám své tělo na pospas tvé síle. Budu dělat vše co řekneš, vyzkoušíš si vše po čems kdy snil. Můžeš mě bít, přivazovat k posteli, na přáni ti budu hekat nebo dělat mrtvou.
Jen prosím buď zticha. Pokazíš to…

-( Rozpršelo se )-

Tak sakra, drž hubu! Nebo jen nevyslovuj mé jméno. Nejsem připravená prát se s kulkou ve svém těle. Já panu bohu se za tebe přimluvím, aby tě i přes všechny tvé hříchy vzal k sobě. Aby tě pustil do svého království.
…jen tu pistoli nech dole…
-
--
---( mlč!)
symfonie větru
---
--
-

„Ingrid Kowalscky“

Díky bože. Děkuji ti za pomoc. Ta ať klidně chcípne. O jednu ubožačku míň. Věděla jsem, že to dokážu…

………………………………………………………………………………………………
Vrchní dozorce vzal Ingrid za ruku, otočili se a vydali se k jeho kanceláři.

( Co?)
( Co to je, ksakru?)
( Kam jdou?)

-
--
---( mlč!)
symfonie větru a deště
---
--
-

Okolím se rozhostily výstřely. Desítky výstřelů do ztěžklého vzduchu a desítky zkrvavených těl padaly k zemi.
 
 
1
 

vyhledávání google



Super šperky

SMS Hned zdarma

TvojeSeznamka.cz

Foto seznamka pro tvé štěstí. Bav se, piš si deník, hodnoť profily, seznamuj se... zadarmo:).

Hesla, která stručně vystihují tyto stránky jsou: online štěstí seznámení, foto seznamka, rychlé rande, seznámení po internetu, hodnocení fotek.

Pokud tě napadá otázka "Ber nebo neber?", pak doporučuji Ber :-).

Komunita lidí, kteří se chtějí seznámit po internetu stále roste. Přidej se k ní i ty a najdi nové kamarády nebo lásku díky této skvělé foto seznamce.

určitě navštiv

skvělé tipy

doporučené odkazy

Parfemy.cz